Ach, ty návštěvy... (2)

... aneb sobotní utrpení.

V sobotu nás čekalo krásné počasí, chutná snídaně, procházka na trhy, do parky k parlamentu a Balaton.

Pár týdnů zpět jsem našla trhy, kde byly různé ruční výrobky, klobásky, zvířata a spousta lidí. Když jsme ale došli teď, nikde ani noha. Jen celkem hezký ale nudný park. Jedinou zajímavou věcí byla fontána ve tvaru obdélníku, do které se dalo vejít, protože trysky byly na pohybové senzory. Vřele doporučuju, ale ne v plátěných botách. Protože jsme někteří (já a Jirka) byli ještě ušlí z pátku, vyrazili jsme pak rovnou k parlamentu a do parku, s tím, že trhy stihnem další den nebo večer. U parlamentu jsme udělali asi milion fotek a dokonce jsme stihli střídání stráže.

Když jsme se blížili k parku, něco bylo špatně. Hodně špatně. Místo avizovaného klidu, spousta lidí a řev dětí. Můj plán opět jaksi nevyšel. Výhodou bylo, že Lucku uchvátily nafukovací balonky a tak jsme se vydali na lov. Osobně se mi nelíbila představa vytrhnout balonek dítěti z ruky, nebo ho urvat z kočárku a tak jsem jeden vyprosila u slečny... Lucka spokojená a tak hurá domů a na Balaton.

Tak trošku jsem doufala, že si dáme oběd, segedin, ale zas ho nechtěli.

Cesta nám trvala asi hodinku. Jak už víme, není problém se dostat k místu, ale přímo na místo, takže jsme ještě půl hodiny hledali, parkoviště a pláž. Pomohl nám až jeden starší cyklista, se kterým jsem bravurně anglicky konverzovala s tím, aby po mém upřímném "thank you very much",mi mohl odpovědět hezky česky: není zač.

Vzhledem k tomu, že ještě není sezona, je u Balatonu krásně. Nikde ani noha, jen pár lidí, kteří dávají do pořádku lodě, želva, pár rybářů a klid. Usádlili jsem se na břehu, který ovšem nevypadal jako pláž. Po pár minutách jsme se s Luckou hecly, že vlezem do vody. Problém byl ale jak. Šutry klouzaly jak blázen. Po půl hodinovém divadlu pro rybáře jsme se dostaly asi dva metry od břehu, kde šutry nebyly. Bylo tam ale jakési blátíčko, do kterého jsme se začaly bořit. Něco jako tekuté písky. Vydrželi jsme tak 10 minut přešlapovat, abychom nezapadly, namočit se a pak jsme se zase začali škrábat ven. Na břehu jsem zjistila, že jsem si o mušli rozřízla nohu. Paráda. Bylo hezky a tak jsme se ještě asi 2 hodiny slunili (spíš vytuhli), když nás hlad přemluvil k cestě zpět.

V Budapešti Lucka s Jirkou toužili po tortille, kterou mají naprosto luxusní na Deáku. A když už jsme byli tam, zvládli jsme i ty slibované trhy. Taky mi bylo naprosto jasný, že ten blbej guláš zas nikdo jíst nebude. Jen já.

Doma jsem pak zjistila, že jsem někde ztratila měsíční šalinkartu, kterou jsem si koupila 4 dny zpátky a kterou tady novou nevydají. Zapili jsme to vínem a všichni unavení jsme se vydali spát. Ne ale na dlouho. O půl druhé někdo zvonil. Pořád dokola.

Nevydržela jsem to a šla se podívat. Za dveřmi Alessandra, že jí nejde odemčít. Mně to zevnitř taky nešlo. Prostě zaskočil zámek!