Maďarština je šílený jazyk. Je to jak když kočka projde po klávesnici, nebo dítě začne cosi "psát". Prostě se snažíte přečíst písmena, která za sebe vůbec nepatří.
Moje komunikace například v obchodě vypadá takhle:
Já: Jónapotkivánok.
Prodavačka: Jónapot. Lasjhiwz rpseumciupxfup..
Já: Ehm, english?
Prodavačka. No, no.
Já: (zaplatím) Kesenem. (a odcházím)
Protože absolutně nentudom - nevím, co po mně chce.
Myslela jsem, že bych se mohla naučit aspoň čísla, abych si řekla, kolik rohlíků chci nebo tak něco... Ale zjistila jsem, že jistější je použít prsty. Stačí, že špatně čtu název čehokoli a tak stejně na to nakonec musím ukázat.
V pekárně to kolikrát vypadá, že jsem hluchoněmá. Mlčky ukážu počet a na to, co bych chtěla, usměju se "na Otíka" a jdu nebo naopak bavím lidi okolo, pozdravím, zkomolím název pečiva, někdy dostanu i to co chci a jdu.
Jako výhru beru, že umím říct čokoládový šnek – kakaoščiga. Když totiž nejde ukázat a prodavačka mi nerozumí, čiga to zachrání a já tak mám snídani. Takže ho mám celkem často.
Moje slovní zásoba tedy je (pravopis jsem si vygooglila):
Jó napot kivanok – jónapotkivánok – dobrý den přeji
Jó estét – jóeštét – dobrý večer
Szia! – síja – ahoj!
Nentudom – nevím
Kakaosciga – kakaoščiga – čokoládový šnek
Viszlát – vislát - nashle
Köszönöm - kesenem - děkuji
Bocsánat – bočánat – promiňte ... ale stačí jen "boči".
Je vidět, že mám bohatou slovní zásobu, tímto tempem, bych se mohla dostat na konci stáže na 50 vět, jupí :D
Dnes jsem navíc zjistila, že výraz "na Otíka" nemám jediná. Máme společný vchod s ambasádou a dveře mi ráno otvírala nějaká paní odtud. Suverénně jsem na ni vyhrkla jónapotkivánok, začala se usmívat stejně, jak to dělávám já a bylo vidět, jak přemýšlí, kterým jazkem začne. Oddychla si, když jsem začala mluvit česky.