Moje milá Italka

Na bytě je nás pět. Já, Anaïs a Fanny z Francie, Alessandra a Flavia z Itálie. Nejdřív tu byly Francouzsky. Už když jsme si psaly, zmínily, že jsou like babies, protože jim je dvacet. Líp sice většinou vycházím se staršími, ale protože vypadaly v pohodě a byla jsem líná řešit bydlení víc do hloubky, domluvila jsem se s nimi. Zatím to vypadá jako dobrá volba. Holky jsou v pohodě, vtipné, samostatné, neprudí a nic po mně nechtějí. Značka ideál. 

Během prvního týdne se knám přistěhovala Alessandra, která s sebou přivedla Flavii (první týden jsem jí zarputile říkala Fábia, ani nevím proč). Fanny se mě ovšem ještě předtím ptala, jestli mi to nevadí, že jsem ji neviděla a rovnou tam bude bydlet... Upřímně mi to bylo jedno. Na to ovšem Fanny opáčila, že tak tochu doufala, že řeknu, že ji tam nechci. Už moc dobře vím proč.

Flavia je hodná holka, asi i hezká. Ale to je tak vše. Víte, když díte doroste do onoho otravného věku, kdy se vyptává na každou blbost, vše chce zkoušet a matkám z toho hrabe? Tak v této fázi je teď Flavia. 

Nevím jak je to možné,a le kdykoli příjdu domů nebo vylezu z pokoje, je tam Flavia a už to začne. Jak ses měla? Cos dělala v práci? Co plánuješ na večer? Co budeš vařit? ......... Snažím se to brát jako milou konverzaci a hodiny angličtiny pro Flavii, protože umí anglicky o moc hůř než já, takže ji musím spoustu věcí opakovat a nebo říkat jednoduššeji. Někdy jsme ráda, když mluví ona, protože i na krátké informaci se zdrží celkem dlouho. Někdy mě to ale taky pěkně štve.

První týden jsem ji učila, jak se používá mikrovlnka, že stačí otočit kolečkem na požadovaný počet minut. Zapomněla jsem jí ale říct, jak se mikrovlka otvírá a tak se do ní chudera nemohla dostat. Tento týden jsme přešly o level výš a to k obyčejné troubě. Princip je stejný, jen místo minut se otáčí na požadovaný počet stupňů.  Opakování je sice matka moudrosti, doufám ale, že u toho nebudu muset asistovat. Často přemýšlím, které domácí spotřebiče ještě na bytě máme. Vysavač a rychlovarnou konvici totiž zvládla sama. A s pračkou bojujeme všechny.

Vtipné bylo také topení. Druhý den bylo Flavii v pokoji stále zima a tak řešila, jak je to možné. Přišly jsme na to. Nezapla si topení. 

Myslím, že mě má Flavia vážně ráda, mezi ostatními spolubydlícími ve svých 25 letech vypadám jak matka. Ukázalo se taky, že umím vyměnit žárovku, upéct dort a taky jako jediná normálně vařím, což jsou podle ní obdivuhodné věci. Doufám, že jednou se svou dcerou budu mít stejnou trpělivost a nevyplýtvám si ji na Flavii.